Okolo Kréty za 14 dní - část II.

Crete
Petr

Den 6. Nida Plateau - ZarosS béééé jsem usínal, s bééé se probouzím. Koza je takové prima inteligentní zvíře, ale ovce jsou prostě jen tupé ovce. Kozy, které jsme doposud potkávali, byla opravdu čiperná a inteligentní zvířátka. Věděla, co se patří, při jízdě vždy uhnula. Zato ovce pořád bečejí a bečejí a před autem neuhnou. Utíkají prostředkem silnice, bečí, občas se i zkusí poprat mezi sebou, ale pořád jen ustrašeně utíkají. Pokud byly na silnici ovce, bylo je nutné téměř odhrnovat nárazníkem. O kozách jsme nevěděli, vždy byly v pohodě.No nic. Je 5:00, za chvíli bude svítat, máme tu další krásný den. Ty moje dvě holky pořád spí. Naší plošinku obklopují zajímavé vrcholky, tak vylézám ze spacáku, beru foťák jdu se kochat další východem slunce. Okolí je velmi zajímavé. Vše je ostré jak žiletky, v hromadách velkých kamenů nebo u skalních výstupků se objevují hluboké díry, u kterých není vidět na dno. Snad tam nespadnu. Bloumám po okolí, přímo přede mnou se rozsvěcí skalní masiv nad Nida Plateau, slunce zalívá okolní skály, hranice stínu se po zemi posunuje naprosto viditelně. Nádhera. Béééé.S těmi ovcemi je sranda. Minimálně byla. Večer se nám vyhýbaly natolik, že jsme měli strach, že na nás někdo přijde a vyhodí nás. Z hor se stahovaly poměrně rychle ovce k napajedlu, ale když zjistily, že poblíž přístupové cesty jsme my, tak se zase otočily a běžely zpět. Tedy alespoň ty vpředu. Takže za horizontem, a zatáčkou jsme slyšeli jen zmatené bečení, kde do sebe jednotlivé skupiny ovcí narážely a nakonec se nás snažily nějak obejít. Trnuli jsme, že tam mají nějakého pasáka, který nás přijde vyhodit. Nepřišel, tak jsme usnuli a ovce nás obešly po okolních skalách.Ale proč to píšu – asi v 6:15 konečně vstávají už i holky a pouštíme se do snídaně. Okolo se potlouká jedna ovečka, Viktorka má radost. Ele, oečka, táto, koukej … Také máme radost. Ovečka přišla až k našemu bazénu, nakoukla dovnitř a udělala Bééé.V tu ránu se ozval děsný dupot a bazének byl obklopen ovcemi, které strkaly hlavu dovnitř a bylo jen otázkou času, kdy se vrhnou na naše jídlo. Už nemáme radost. Možná by ji měl Hitchkok, ale já se okamžitě vymrštil na nohy a s řevem a šutrem v ruce se vrhl proti stádu. Na moje jídlo mi nikdo sahat nebude. Hrdě jsme zvítězili, dojedli a v 7:30 už jsme byli na další cestě.Opět jedna úžasná scenérie za druhou. Cesta náročná, místy dost nebezpečná, ale výhled stál za to. Zajímavé bylo, když nám výhled na hory vystřídal výhled na bagr a náklaďák. Už mi úplně není jasné, jak jsme to udělali, ale vyhnuli jsme se. Řekl bych, že místní musí být přeborníci v tetrisu. Nejdříve se uhnul bagr. Já ho nějak objel a zacouval zpět těsně před ten bagr. Pak nás nějak objel ten náklaďák … no už přesně nevím, ale cesta byla volná a my jeli dále.Za chvíli jsme byli na Nida Plateau a vyšplhali se až k Zeus cave. Ideon Andron. Nikde nikdo, tak proč ne. Zaparkovali jsme přímo na kolejích před jeskyní a sešli dolů. Chudák Zeus. Po pěti minutách jsme zklamaní zpět u auta. Co teď? Objíždět hory se nám nechce a trmácet se tou příšernou cestou zpět do Gergeri také ne. No tak se alespoň podíváme, co průvodce o této jeskyni píše. Nic zajímavého, ale narazíme tam na zmínku, že je zde výchozí bod pro trek na Psiloritis. Zkusit se má vše, je příjemné počasíčko, vrátit se můžeme vždy. Sjíždíme tedy ke kapličce, kde stojí dvě auta, očividně turistů, naházíme věci do batohu a vyrážíme. Stejně vždy chodíme rychleji, než se uvádí, takže jsme za chvíli zpět. Cesta, průměrně značená, vede strmě nahoru po jižním svahu a začíná se oteplovat. Po chvíli, kdy je na mapě první oblouk, jdeme již jakoby sedlem mezi dvěmi horami.Vydřeme to až nahoru, tam je tyč se značením E4 a my jsme na sebe velmi hrdí. Oproti průvodci máme poloviční čas. Takže teď to jen sejdemedolů, támhle do toho sedla doprava a jsme tam. Plni optimismu scházíme prudkou stráň a opět stoupáme jakýmsi korytem. A opakuje se případ z Hohlakies. Za zatáčkou není vrchol, ale další zatáčka. Tak jdeme a jdeme a celé se to opakuje asi desetkrát. Jediné, co mne uklidňuje, je zdůraznění v průvodci, že po vystoupání na vrchol se jen jde po hřebenu až ke kapli. Tak stoupáme a stoupáme a už pomalu nemůžeme. Najednou tyč. Nová síla a dostaneme se až k ní. Zdoláváme několik sněhových polí, ale jsme tam. Skroro jsme přestali dýchat. Výhled byl nádherný. Ale dech nám vyrazila následující cesta. Teprve teď jsme opravdu byli na místě, o kterém jsme si mysleli, že už máme dávno za sebou a kromě toho se ukázalo, že cesta po hřebeni není příjemný výlet, ale prudké stoupání po návětrné straně. Bylo 12:45. Co nám pořád vrtalo hlavou, byla otázka, kde že jsou ti turisté. Když je to tak blízko, jak to, že jsme je ještě nepotkali na cestě zpět? Tak už jsme je potkali. Vypadali jako vysokohorští turisté a také vypadali velmischváceně.Drželi nám palce a byli milí. Prý už jen hodinu. No teď už to nevzdáme. Vítr foukal opravdu velký a opravdu studený. Měli jsme na sobě svetry a větrovky a čepice, Viktorka zimní bundu s kapucou a rvali se kopcem a větrem dále. Už ani nevím, co vše jsem Viktorce nasliboval. Kdyby to všechno dostala, nemá do konce života o jídlo nouzi. Fouká tak, že máme práci se udržet na nohou. Nemohu jít pomalu, tak opouštím Martinu a jdeme napřed. Viktorka je moc statečná, nebrečí, jen tiše úpí. Já také, ale pak už mi jen úpění nestačí. Poprvé v životě jsem brečel únavou. Došli jsme nahoru, ještě jsem zvládl sundat Viktorku, dát jí slíbený džusík a pak jsem se jen složil na zem a brečel a brečel. Za pár minut jsem se vzpamatoval a zase fungoval dál. Šel jsem vyhlížet Martinu a s hrůzou zjistil dvě věci. Martina nikde a vítr zesiluje.Docela jsem se vylekal, ale pak se Martina objevila. Kvůli větru nešla závěrečnou pasáž po hřebeni, ale pod hřebenem a přišla k nám z druhé strany. Bála se, žeji vítr smete. Za kaplí bylo nádherně. Nefoukalo, krásný výhled … Dělal jsem pár fotek. Jakmile jsem vyšel mimo větrný stín, skoro mne to srazilo k zemi. A v tom musíme dolu. Technicky náročná pasáž byl jen sestup k sedlu. Na cestě se udržet nešlo, vítr foukal opravdu hodně. Naštěstí to nebyly poryvy, ale stálý proud vzduchu, takže šlo se do něj opřít. Po chvilce cvičení jsem šel po cestičce poměrně jistě, avšak nakloněn v úhlu cca 45 stupňů na levý bok. Levou rukou jsem se skoro mohl dotknout země. Blbé bylo, že při špatném natočení se nedalo nadechnout. Kdo někdy vystrčil hlavu z okénka jedoucího auta, ví, o čem je řeč. Kdo ne, nechť to zkusí. Zbytek cesty byl náročný na vytrvalost a ostražitost. V náročném terénu se sebemenší neopatrnost okamžitě projevila uklouznutím, sesunem kamení nebo jinými problémy. Když jsme došli před závěrečné stoupání, které jsme před tím tak radostně seběhli dolů, byli jsme skoro na dně. Alespoň jsme si to mysleli. S Viktorkou jdu opět napřed. Nahoře čekáme na Martinu a opětbrečím. Ale spíše než fyzicky jsem vyčerpaný psychicky. Viktorka je neuvěřitelná. To, jak to snáší. Probrali jsme celého Mravenečka, Krtečka, proč ptáčci a mouchy lítají a my ne (mají křidýlka, my máme ručičky) a podobně. Kromě toho jsem nebyl odpovědný jen sám za sebe, ale i za Viktorku. Nemohl jsem si dovolit uklouznout, smeknout se nebo zakopnout. Pravda je, že jsem jednou trošičku na prachu ujel. Po okamžitém zhodnocení situace bylo, vzhledem k Viktorce na zádech, nejlepší řešení dosednout na vyvýšený břeh cestičky po levé ruce. Pro Viktorku to znameno zhoupnutí cca 15 centimetrů, pro mne dosednutí na plný zadek do velmi trnitého keře, kde jsem musel zůstat sedět. Žádné rychlé pohyby s dítětem na zádech možné nejsou.Abych se mohl zvednout a vyndat ze zadku tu spoustu ostnů, musel jsem se opřít a zvednout o ruku. Bohužel, jediné, o co jsem se mohl opřít, byl opět jen a jen ten keřík, ve kterém jsem seděl. Ale ruka je malá, oproti zadku se do ní vejde trnů mnohem méně, takže jsem vyměnil většíbolest za menší, opřel se a zvedl. Měl jsem štěstí. Trny se nelámaly a všechny šly vytáhnout.Cesta k autu pak už byla bez nehody. Celý trek nám zabral 8,5 hodiny, převýšení bylo více než 1200 metrů.Jakmile byla Viktorka v pořádku zpět v autě, stres odpadl a vše bylo v pohodě. Unavení jsme byli, ale ke dnu jsme to ještě kousek měli.Jedeme cestou zpět do Gergeri, jedeme až do Zarosu a tam akceptujeme první ubytování, které najdeme. Jsme vyprahlí, unavení a špinaví. Vedle nás je minimarket, poslední, co si pamatuji, je, že jsem do sebe lil jedno pivo za druhým. Na stole již stála docela slušná hromada plechovek a já pořád pil a pil. To je asi tak vše, co si z toho dne pamatuji. Zda jsem se myl a kdo mě dal spát opravdu nevím a zjišťovat to nehodlám. Ještě bych se mohl dovědět něco ošklivého.Den 7. Zaros - PlakiasUšetřili jsme nějaký čas vynecháním objezdu hor a rozhodli se den jen tak proflákat. Jako další cíl máme Plakias. Je to kousek, nikam nepospícháme, po cestě se zastavíme někde vykoupat. V 9:00 opouštíme naše ubytování a jedeme takovou příjemnou asfaltkou z Gergeri zpět na Zaros a dále směrem na Kamares a Platanos. Krajinka je mírně kopcovatá, spíše placka s několika ostrými výstupky. Den to přežijeme, ale viděli jsme lepší. Opět stojíme a váháme, zda sjet na hlavní silnici a dojet relativně v pohodě nebo zda to vzít po podhůrských vesničkách a opět prašných cestách.Vítězí touha po adrenalinu. Manželka usoudila, že horší, než byl Afendis nebo sjezd do Moni Koudouma to nebude, bloudění jako v horách také pravděpodobné není, takže vyrážíme směrem Aghia Paraskevi a snažíme se najít vesničku Orne. Okolí se opět změnilo. Sice jsou tam opět nějaké sjezdy a serpentiny, ale vše okolo je zarostlé stromy a trávou a také přibylo příbytků. Většinou jsou ve shluku několika domečků pohromadě a cesta je těsně míjí. Zajet k nim vypadá jako vjet na naší vesnici ve statku do dvora. Opět se kocháme. Nad tím vším občas nějaký ten špičatý kopec a modrá obloha. Kochání skončilo ve chvíli, kdy jsme zjistili, že shluky domečků nejsou na mapě značené a že to mohou být pravděpodobně i nějaké vesnice, ve kterých máme odbočit. Vesničky ani shluky domečků jmenovky nemají, ukazatele také ne. Chvilku váháme, ale po předchozích zkušenostech, kdy jsme si zvykli se orientovat i podle odečtu kilometrů z mapy, nacházíme správnou odbočku na Orne již na druhý pokus. Akorát že nenacházíme Orne. Nevadí, směrmáme správný, nádrž plnou a když pojedeme směrem k moři, tak na hlavní prostě dříve nebo později narazit musíme. Narazili jsme. A pouhou šťastnou náhodou jsme někde i zaznamenali název místa, takže se na nejbližším možném místě otáčíme a jedeme po hlavní na druhou stranu. Odpočítáme správný počet odboček a v místě, které se tvarem blíží nákresu v mapě nejvíce, opouštíme civilizaci a rozhodujeme se pro zkratku.Úmyslně vynecháváme Agios Pavlos a míříme na západ. V Saktouria bychom měli ve vracečce sjet ze silnice na prašnou cestu, kousek se vrátit a pak … Na mapě jsou dvě samostatné oblasti cest. Takové separované pavučiny. Jedna směrem na Agios Pavlos, druhá směren na západ. A mezi nimi by měla být v nejnižším místě v údolí asi 500 metrů dlouhá spojka. Tak spojku máme. Tedy, myslíme si, že to asi bude ta spojka a přemýšlíme, zda to náš jeep zvládne. Ale co, civilizace blízko, jsme v údolí, takže není kam spadnout a tak jdeme do toho. Drápeme se po příkré a totálně rozbité silničce na horizont, kdese nám otevřel další hezký pohled. Celé relativně ploché pobřeží až k Plakiasu. Spousta malých plážiček, malinké domečky ve stráních. Jen škoda, že tam nebyla žádná oficiální cesta. Ale vybaveni naší intuicí a dobrou náladou se vrháme do změti špatných a ještě horších cestiček, projíždíme okolo samostatných domečků a pomalu se přibližujeme k cíli. Martina někde zaregistrovala jakousi modrou značku. Bývá na silnici, na kamenech, na stromech, na domech, prostě pokaždé jinde. Prý už ji sledujeme nějakou dobu. Sice opačným smerem, neb šipka ukazuje stále proti nám, ale to nevadí. Nevadí to alespoň do dé chvíle, než jsme po modré značce prokličkovali vesničku, projeli uzounké uličky a skončili na prostranství asi 5x5 metrů, kde si nás domorodci velmi pobaveně prohlíželi a chechtali se tomu, co asi tak chceme dělat dál. Prostranství bylo, stejně jako příjezdová cesta, nádherně dlážděné a vedly z něj tři další uličky. Každá měla ode zdi ke zdi asi 90 cm. Pracně jsme se otočili a jako v bludišti jeli na levou rukudále. A hle, po chvíli opět modrá. Už víme, že je pro pěší a doufáme, že dalším úzkým místem nebude třeba rokle nebo cesta po pláži.Ale už jsme opravdu až u moře a cesta, po které jedeme, je dostatečně široká a pohodová na to, aby to byla ta správná. Zastavujeme přesně podle itineráře před pláží Amoudi a jdeme se zchladit do moře.Plážička je na docela hezkém místě, chráněná před větrem a vypadá, že náleží k pensionu nad námi. Když jsme tam přicházeli, koupali se tam 4 lidé, všichni bez. Koukali na nás divně a když jsme se také svlékli, tak raději odešli. Alespoň jsme zase sami. Hezké klidné místo. Líbí se nám tam. Minimálně do doby, než přímo za námi projel náklaďák s logem Algidy a zmrzlinou přes celý bok. Chvilku za ním jelo Safari. Skupinka si šesti jeepů jako byl náš, ale se sundanou střechou. Muselo to být moc prima. První jede v pohodě, všichni ostatní v oblaku prachu. Daň za vlastní neschopnost. Mají vyrazit sami. Nevím proč, zase se mi vybavují ovce. Ale nevypadali, že by jim to vadilo. Vesele nám mávali a snažili se na kameru natočit nejen pláž a moře, ale i Martinu. Když chvilku po nich jela další kolona, tentokrátjeepy Discovery, tak jsme se zvedli a odjeli také. Zase tak úžasné to tam nebylo. O pár minut později, ve 13:15, jsme v Preveli. Mají tam jeden most, který ještě ke všemu stejně nikam nevede. Ani odnikud. No na něco turisty lákat musí a je pravda, že most je není ošklivý. Martina se na něj šla podívat, my s Viktorkou pozorujeme husy. Je tam jedna velká bílá a asi 8 malých. Martina se kochá mostem, já se zálibným pohledem upřeným na husu vzpomínám na českou kuchyni.Protože jsem Martině slíbil i nějaké ty památky, vezu ji k Moni Preveli. A nastávají problémy. Naše auto není žádný drak, je spíše do terénu, na asfaltu se tak trochu přetáčí a nesedí, o nějakém ABS nebo něčem podobném ani neslyšelo. Přesto rostu z turistů. Dostávám se do své vzteklé nálady a děsně si přeji mít místo nárazníku radlici. Ale osvědčuje se způsob natlačit se těsně na nárazník a případně ještě troubit. Způsob je účinný na 100%. Buď jsou lidi normální a na ty to není potřeba dělat, nebo podělaní a rádi, že vůbec jedou a ti raději uhnou. Byl bych nerad, aby si čtenáři mysleli, že jsem nějaký bezohledný řidič. Doposud jsem to nepotřeboval. Projeli jsme půl Kréty a potkali se se spoustou aut. Ale všechno byli místní. Ti jezdí tak, aby mohli jezdit i jiní. V horách potkáme terénní dodávku, silnice je jednomu autu malá, jedno kolo ve vzduchu, ale stejně se v pohodě vyhneme. Mávnutí ruky, předvídavost a slušnost. Paráda. Tady je asfaltka na tři auta, ale ti dementi jedou prostředkem a neuhnou. Na hrubýpytel hrubá záplata.A kromě toho, důvody jsou ryze praktické – čas. Nedávno jsem se s někým konzultoval o cestě na Gramvoussu (dostanu se k ní ke konci. Teď to píši pro představu o rozdílech v čase a možnostech) . Je to asi 10 kilometrů a dotyčná žena to jela dvě hodiny. My jsme to jeli 20 minut. To je na 20ti kilometrech rozdíl přes tři hodiny. Zatím jsme těch kilometrů najeli okolo 600 a opravdu není možné se plazit za pár neschopnýma turistama v Hyundai nebo Toyotě Yaris. Zároveň se tímto omlouvám všem slušným lidem a dobrým řidičům.Dojeli jsme nahoru ke klášteru. Hmm, hezké. Martina se šla podívat dovnitř, Viktorka spala v autě a já se kochal výhledem. Za chvíli byla Martina zpět. Osazenstvo kláštera má polední siestu. Čekat se nám nechce, tak úžasné to asi zase nebude, tak odjíždíme zpět. Akorát potkáváme auta, která jsme předjeli po cestě tam.Co nás ale zaujalo, byly polorozpadlé zbytky původního kláštera, který se nalézá asi v půli cesty od mostu k novému klášteru.Zastavujeme, prodíráme se nějakým pletivem a nakonec na cestě na Moni Preveli nacházíme něco opravdu zajímavého. Areál je oficiálně asi uzavřen, ale není poznat, co je plot a co zábrana proti kozám a protože se chováme slušně a s úctou k místu a jeho historii, máme možnost se podívat aniž bychom byli někým vyhozeni nebo rušeni.Jedeme dál na Plakias, míjíme různé malé pláže a plážičky, naposledy si užijeme prima pobřežní cesty mezi Damnoni a Plakiasem a jsme v Plakiasu.Takové větší turistické středisko. Dlouhé pláže, relativně placka, spousta lidí a slunečníků, žádná krása to není. Projíždíme Plakias směrem na Souda s tím, že se nám tam nelíbí a že pojedeme dál a uvidíme. A viděli jsme. Na konci Plakiasu je taverna On The Rocks a kousíček za ní hotel. I pláž vypadá pustě. Pár slunečníků tam je, ale skoro žádní lidé a všude velké kameny a skály, které tvoří malou lagunu. A přímo před hotelem se dá zastavit. Tak se jdu zeptat na ubytování. 25 Euro je slušná cena, tak se rozhodujeme, že zůstaneme. Na chvilku se jdeme cachtat na pláž, hlavně Viktorce se tam líbí, protože může daleko do vody a nejsou tam vlny. Mě se tam pak začne líbit také, protože to je první místo, kde je zajímavý podmořský život. Hejna rybek, malé, velké, krabi … prostě radost se podívat.Večer dáváme Viktorku spát a jdeme se “podívat do města“.Za dvacet minut jsme zpět. Všude samá taverna, změt lidí, chaos, rádoby Řekové, na každém rohu půjčovna, pořád nám někdo něco nutí. To nemá s Řeckem, které jsme poznali a které máme rádi, nic společného. V Chorvatsku to bylo úplně stejné, jen písmo na cedulích bylo jiné. Vracíme se na pokoj a na terase u studeného pivka vzpomínáme na pravé Řecko a Řeky v Orino nebo taverně Lutra.Den 8. Plakias - PachnesUž je ráno, vstávat. Martina by pořád spala. Viktorka je už také vzhůru, takže nasnídat a znova na cesty. V 8:00 už jsme na cestě k Souda, tam nahoru k Selii a dál směrem na západ. Po cestě se stavíme ve Frangokastelo. Je něco před polednem a neumím si představit, jak tam v nastoupené zbroji cvičili a jako vojáci fungovali. Je tam vedro a vlastně jen jeden polorozpadlý barák (pevnost), takže náš cíl je velmi velkým lákadlem. Pláž Glykanera – SweetWater beach.Cesta do Chora Sfakion je naprosto pohodová. Víme, co chceme, takže jen projedeme, dotankujeme plnou a vyrážíme dál. Po předchozích zkušenostech mám raději pořád plnou. Do Chora Sfakion se vracet již nechceme, dále jsou v plánu hory, takže plná je podmínkou. Jedeme asi 3 nebo 4 kilometry a jsme u správné zatáčky. Je tam malinké parkoviště a pár aut.Zatím neřešíme, co dál, to se uvidí. Bereme batoh na Viktorku, dostatek vody a vyrážíme. Cesta je prima. Konečně zase trochu vzrušení. Jdeme po prudkém svahu, sluníčko pálí, vzduch se ani nehne, krok stranou je několikametrová propast až k hladině, později se zase jde po šutrech velkých jako my sami. Prostě zábava. Nejhorší část nastává těsně před pláží, protože se jde pískem a s Viktorkou na zádech je to namáhavější než jakýkoliv výstup či sestup. Ale jsme tam.Další úžasné místo. Několik metrů široká oblázková pláž a nad námi 500 metrů vysoký skalní masiv. A k tomu pár sesuvů půdy. Ale ty se dějí hlavně za deště, takže jsme v klidu.Glykanera má unikátní specifikum. Vzhledem k přístupu, který vyžaduje jistou zkušenost, pevný krok, vytrvalost a také schopnost se o tomto místu vůbec dozvědět, je tu smíchaná společnost cestovatelů z celého světa. Všech věků i vyznání. Někdo má plavky, jiný je bez, někomu je dvacet, někomu 60. Zajímavé je, že tu nevidíme nikoho s nadváhou. Všichni se usmívají, pozdraví, pokynou, rádi pokecají. V nuda oblečení se seznámíme s nějakým starším párem, prohlížíme fotky a radíme si, co dál, s jinými lidmi konzultujeme cestu do Loutra. Všichni jsou přátelští, všichni mluví anglicky. Na rozdíl od Plakiasu, kde jsme při cestě okolo pláže měli pocit, že jsou tam ti lidé za trest a že všichni snídali citron a že podle výrazu musí mít na 100% zácpu.Glykanera je zajímavá ještě jednou věcí – jakmile se odhrne pár kamenů a udělá díra do země, vyteče tam nádherně chladná a osvěžující sladká voda.Tak, a co dál? Buď se všichni vrátíme zpět k autu, což se nám nechce, nebo půjdeme dál do Loutra, což je asi hodinu a tam odtud se vrátíme zpět trajektem. Jede v 17:00, takže času spousta. Jediná nevýhoda tohoto řešení je ta, že od trajektu budu muset asi ¾ hodiny pěšky po asfaltce do kopce na jižním svahu zpět pro auto. Holky zatím počkají v Chora Sfakion. Ok, jsem s tím smířen a vyrážíme.Už jsem to tu psal a musím to ještě zopakovat. To není teplo, to je výheň. Něco jako Moni Koudouma. Jde se jižním svahem, vše je rozpálené a sálá z toho teplo, vzduch se ani nehne. Nejde se ani zhluboka nadechnout. Šlapu do kopce, pak rovně, pak zase do kopce … nejsem se zátěží schopen chodit pomalu, takže velmi rychle Martině utečeme a jsme tam sami. Občas předejdeme nějaké ty lidi, co se tam jen tak plazí, občas někoho potkáme, jak jde proti nám. Moje nenávist k turistům se prohlubuje. Ještě zmíním rozdíl. Cestovatel – více či méně upravený a umytý člověk, který jde odněkud někam, nese si vše na zádech, na nohou má trekovou obuv, je schopen komunikovat, být samostatný a na místo se dopravil sám, protože tam chtěl. Turista – více méně neschopná osoba, která tavernu v turistickém centru považuje zaŘecko, tváří se děsně zapškle, protože za lehátko a slunečník musí zaplatit několik euro, moře je buď moc studené nebo moc teplé, vítr je nesnesitelný nebo je hnusné bezvětří a na místo, kde senacházejí, je dopravila ck, případně jim to někdo poradil jako úžasný výlet. Potkali jsme spoustu cestovatelů, i v neschůdném terénu, ale všichni se na Viktorku na mých zádech usmáli a pustili nás. Nechci zase vypadat jako sobec, ale po několikahodinovém treku s dítětem na zádech je člověk vděčný za každý krok, který nemusí udělat. A tady? Cestovatelé v pohodě. Turisté? Chtěl jsem se vyvarovat sprostých slov, ale občas to nejde. Prostředkem cestičky si jde nějaké tele v šatičkách, blbě čumí, já uhybám kam mohu a stejně nás málem srazila. A to její píp píp v bílém se ještě koukalo pohoršeně. Nejdříve jsem byl naštvaný, ale pak jsem otočil. Vždy, když jsem si na ní vzpomněl, mne zahřálo u srdce pomyšlení na to, jaký asi bude mít ta slečna večer. Očividně ani jeden z páru neměl potuchy o tom, co tato cesta dále obnáší a že ji neprojdou a zároveň to bylo už dost daleko na to, aby se v klidu vrátili. Plátěnky na jejich nohou byla jedna věc, ale ta jejich barva. Oba byli růžoví jak spařená prasata, očividněnenamazaní a nikde jsem ani neviděl, že by si nesli vodu. Dobře se tou vzpomínkou bavím i teď, kdy to píši.Zmínil jsem vodu – v tomto počasí a prostředí je spotřeba opravdu vysoká. Mezi 12:00 a 16:30 jsme na osobu spotřebovali přes dva litry vody jen na pití.Sedíme v Loutru a koukáme okolo sebe. Prošli jsme Loutro vlastně úplně celé. Přijde se od východu, trajekt je na západě, respektive na jihu.Jinak Loutro jako takové připomíná jednu velkou tavernu. Představte si hotel, který je cca jeden kilometr dlouhý a každých pár metrů je vchod a před ním sezení pro hosty. Ovšem každé v jiném stylu. Hotely moc rádi nemáme, takže ani nelitujeme, že jsme odjeli.Ale přeci jen tam posezení a čekání na trajekt nějakou pozitivní stránku mělo – seznámili jsme se s jedním německým párem, který do této oblasti jezdí již déle než 30 let. Další prima lidé. Byli natolik prima, že z Chora Sfakion, kde měli auto, mne odvezli k našemu autu a tím nám ušetřili alespoň hodinu času. Ještě jednou jim děkuji.Takže dolů do Chora Sfakion, nabrat holky a znova nahoru. Za chvíli jsme v Anopoli.Pár zatáček, ale jsme tam více méně sami, takže to jde rychle. Nenacházíme však žádné ubytování a tak se rozhodujeme co dál. Po zkušenosti s Psiloritis určitě chceme i na Pachnes. Chceme tedy alespoň doplnit zásoby a vodu. V Bakery shopu plníme pet lahve vodou a ptáme se ještě na minimarket. Prý je jeden směrem na Aradenu. Jedeme tam, doplňujeme i jídlo a hurá do hor. Jsme odhodlaní jet tak dlouho, dokud to půjde. Krajina je tam opravdu nádherná. Poznávací cestu máme zpestřenou ještě o jeden výlet, kdy se opět realita rozchází s mapu a my jeli špatným směrem. Jako obvykle, končíme v kozím či ovčím napajedle s chlívkem. Obracíme se tedy, dojedeme zpět na křižovatku a zkoušíme proti směru hodinových ručiček další odbočku. Před tím jsme to však proložili ještě průjezdem přes vesničku skládající se ze dvou baráčků a jednoho zuřivého psa. Před tím včely, tady pes. Musíme zatáhnout okénka, protože pes vyskočí opravdu vysoko.Ale už jsme na správné cestě. Máme před sebou asi 20 kilometrů rozbité cesty vedoucí do výšky přes 2000 metrů. Nejdříve jedeme lesíkem, poté krajinou s ohromnými balvany a keři. Pak už jsou jen balvany. Občasné odbočky k ovcím problém nejsou, hlavní cesta je opravdu zřetelná. Míjíme několikáté místo, kde by se dalo teoreticky přespat, ale ani jedno jsme si nevybrali. Buď je to s kameny nebo přímo na cestě. Jedeme tedy dále a vzhledem k rychlému stmívání jsme rozhodnutí se utábořit na prvním trochu rovnějším místě. Najednou jsme se přehoupli přes horizont a před námi se otevřelo velmi bizardní údolí. Měsíc? Mars?Nikde na zemi jsem nic podobného neviděl. Údolí vypadá jako ohlazené lávové pole s nejrůznějšími výstupku, dírami a podobně. Tedy výstupky jsou jako dům, díry jsou o velikosti našeho auta a nejde u nich najít dno. Se zatajeným dechem to pozorujeme a jsme rozhodnuti tam někde přespat. Ačkoliv je údolí obklopené vysokými vrcholy (2400 metrů), samo o sobě je relativně ploché a autem jde sjetmimo cestu do skal. Prokličkujeme mezi několika výběžky a skalkami a nacházíme úplně rovný plácek. Tedy plácek, je to velké asi jako fotbalové hřiště. Tam rozkládáme karimatky, večeříme a uléháme ke spánku. Vlaje teplý vetřík, hvězdy svítí, je tam opravdu krásně.Den 9. Pachnes - LivanianaUž je to tu zase. 5:00, rozednívá se a holky pořád spí. Takže opět opouštím spacák a osamoceně se toulám po okolí a snažím se udělat pár fotek.Něco jsem prošel již včera, když jsme zaparkovali na jednom místě, ale nějak se mi to nezdálo a tak jsem se šel podívat, zda to za kopečkem nebude lepší. Krajina se od večera nezměnila a pořád je stejně bizardní.Na konci údolí se tyčí vrchol, jeho stěny tvoří u vrcholu téměř pravý úhel a jsou úplně rovné. Tyčí se tam hrdě jako pyramida a jeho svahy jsou již zalité ranním světlem. K nám se světlo zatím ještě nedostalo. Vrchol na východě je dost vysoký a stíní údolí i svahy vrcholu na západě. Takže stojím v šeru a pozoruji pyramidu. Za chvilku se začíná zlatem zalívat i vrchol na západě, pak rozhraní světla a tmy postupuje viditelně rychle dolů a v 6:45 se první parsky dotýkají našeho ležení. Zaroveň se odhalují podivné skalní útvary a barvy, kterými to tam jen hraje.Holky se konečně začínají probírat. Při snídani si vzpomenu na jednoho kamaráda, který mne při dotazu na spaní v horách varoval, že je tam všude spousta štírů. Ihned jsem zanechal snídaně a vrušeně běžel nějaké hledat. Jeho slova se ukázala značně přehnaná. Prý spousta. Pod prvním šutrem vůbec nic nebylo.Teprve až pod druhým odvaleným kamenem jsem jednoho našel. Krčil se tam jeden jediný mrňavý štír. Měl sotva 5 centimetrů a nejraději by někam utekl. Rodinka ho zkoukla a se slovy „Hmm, pěkné …“ se zase vrátili ke snídani.Po 7:30 už jsme zase na cestě. Naše včerejší volba se ukázala jako velmi dobrá, protože do konce cesty už nebylo jediné vhodné místo, kde by se dalo přespat. Prudké svahy, kameny o velikostí mezi fotbalovým míčem a autem. Přesně v 8:00 jsme na konci.Stojí tam asi dvě nebo tři auta, ale nikde nikdo. Jen jeden pes leží přes cestu a divně na nás kouká. Koukáme na něj také divně, protože není přivázaný. Ke koukání přidal štěkot a bojový postoj, takže se k němu otáčíme zády a přemýšlíme, co dál.Po zkušenosti z Psiloritis je manželka trochu opatrnější a mým slovům, že na vrchol Pachnes je to již jen kousek, tak úplně nevěří. Celou situaci podtrhuje fakt, že mám dvě mapy a každá ukazuje něco jiného. Na obou je naše cesta, na každé mapě je však z jiné strany údolí, ve kterém jsme. To trochu znervózňovalo i mne, neboť vrcholů přes 2000 metrů je tam asi 40 a pokud půjdu sám a ztratím se, tak nemá kdo řídit zpět a jídlo mají holky jen na jeden den.Nakonec se opravdu rozhodujeme, že tam Martina s Viktorkou počkají a já si to vyjdu sám. Už jsem připravený a vyrážím, když tu vidím přijíždět auto.Líná huba holé neštěstí. Takže se kousek vracím a když vidím, že řidič a ani spolujezdec nejsou zarostlí horští Řekové , ale veselí chlápci s batohy, mám opravdu radost. Sice anglicky neumí ani slovo, ale slovo Pachnes je jim povědomé a kromě toho tam jdou také. V rychlosti předávám batoh Martině, doplňujeme do něj vodu, beru na záda Viktorku a vyrážíme.Tempo, které naši noví známí nasadili, je vražedné. Jsou ještě plni elánu, takže úvodní úsek, kdy se jde prudce svahem nahoru, skoro běží. Já je nějak stíhám, ale Martina moc ne. Celou situaci komentuje něčím jako že nechápe, proč se vláčí s těžkým batohem v tak těžkém terénu, který se ji vlastně vůbec nelíbí. Je pravda, že tam není nic, než šutry. A sníh. Ale je to dobré. Cesta je opravdu náročná, takže jí za chvíli dojde dech a nemůže mluvit. Občas na ní počkáme, zkontrolujeme, zda červená barva a zuřivý výraz nepřesahuje rozumnou mez, vyslechneme si různě intonované hhhhhhhhhhhhhhh a jdeme dál. V závěrečných pasážích, všem utíkáme. Naši přítelé se táhnou děsně pomalu a já potřebuji s Viktorkou zachovat určitý rytmus. Na Pachnes dorážíme jako první. Pobíhám okolo, dělám fotky a konzumujeme nějaké dobroty.Viktorka měla opět slíbený džusík. Na vrcholku se jí líbí i přes to, že jediný způsob, jak se tam dá existovat, je v skoro v leže. Opět fouká takový vítr, že je problém se udržet na nohou. Zachvíli jdeme dolů. Už máme s Viktorkou praxi a dnešní výlet byl pro nás tak na zahřátí. Drobné pasáže, které ostatní lezou za pomoci holí a rukou, jednoduše proskakujeme nebo sjíždíme po suti, takže dole jsme jako první s dostatečným předstihem na odstrojení a úpravu na další cestu. Ještě se s novými přáteli domlouváme, že si v Anopoli dáme kávu a vyrážíme. Asi po 100 metrech mne Martina požádá o zastavení a jde zkontrolovat věci. Nevidí nikde ledvinku s penězi, pasem a dalšími zbytečnostmi. Ach jo, ani se nerozčiluji, nebyl tam nikdo, kdo by to ukradl. Beru si větrovku a jsem smířen s tím, že si dám Pachnes ještě jednou. Když půjdu sám, mohu být tak za 1,5 hodiny zpět. Á, hurá, ledvinka se našla. Oddychli si i naši přátelé a vyrážíme. Cca 5 minut to vydržím, pak ale troubením prosím o uhnutí a vyrážíme opravdu. Sice mají terénní auto, ale prázdnou nákladovou plošinu, takže jim hodně poskakuje. V Anopoli si přerovnáme auto, trochu uklidíme, dáváme si kávu a během asi 20 minut dorážejí i naši přátelé. Tak sitak povídáme a plánujeme, co dál. Původní cíl je Aradena, případně o kousek dále, a pak zpět do Chora Sfakion a trajektem do Sougie. Kromě toho jsem chtěl vidět ještě Phoenix (Finix), což znamená sjezd od Aradeny dolů k moři. Ale vhodný trajekt stejně prý žádný nejede, takže jedeme k Aradeně.Před Aradenou je odbočka na vesničku Livaniana. Okolo Livaniany se jede i na mnou plánovaný Phoenix, takže vyrážíme tam. Je to asi jen 7 kilometrů. Těch 7 kilometrů trvá půl hodiny velmi odvážné jízdy, kdy zatáčky spíše proplouváme než projíždíme, zato jsme však odměněni nádhernou scenérií. Vesnička Livaniana je vybydlená, všichni z ní odešli. Jedeme tedy až dolů k moři. Je tam nádherně. Je skoro neuvěřitelné, jak klidné a pohodu vyzařující místo může na Krétě existovat. A opět je tu vedro. Zatím asi největší, co jsme zažili. Po cestě byly nějaké opravdu staré olivovníky, tak si je chci vyfotit, ale po několika minutách chůze je to skoro na omdlení.Viktorka ještě dospává v autě, ale máme pocit, žese to blíží spíše bezvědomí než spánku. Vypadá jako osprchovaná, celá malátná. Dnes už nic dalšího. S majitelem se domlouváme na ubytování, namáčíme Viktorku a jdeme se cákat k pláži. Nádherné plotny s pískem umožňují bezproblémový vstup do vody i pro děcko a já jsem nadšen podmořským životem. Zatím to nejbohatší, co jsem na Krétě viděl.A všude ticho a klid. A vynikající lidé. Majitel je Řek z vybydlené vesnice, jediný, který zůstal. Za ženu má angličanku. Všichni umí perfektně anglicky, dokonce tam mají půjčovnu knih. Ano, půjčovnu. Buď si můžete knihu půjčit a zase vrátit, nebo tam dát svojí a vzít si jejich. Nějaké ty kočky, pár psů, mezi tím cestovatelé a pohodáři. Nedá se tam dostat jinak, než náročně a je to vidět. Lidé z celého světa, pán vypadající jako mnich, žijící poblíž v nějaké jeskyni. Prostě pohoda.Tedy pohoda je až na ty kočky. Jsou to kočky nějaké bojové. Kouká jim to už i z očí a postoje. Žádný domácí miláček, ale šelmy. Nejdříve otravovaly jako to kočky v tavernách dělávají, ale když nic, tak si vybraly Viktorku a rozhodly se zmocnit nějaké té stravy násilím. Samozřejmě jsem zasáhl. Jaksi jsem kočičky podcenil. Nikdy bych nevěřil, že se může kočka takto bránit, respektive že může útočit preventivně. Při prvním náznaku kšc a mávnutí ruky po mě vyjela. Další lekce. Ale opět vše dopadlo dobře, jídlo jsme si uhájili. Co jsem byl na Krétě, neměl jsem pořádné maso. Dáváme si tedy maso, snad kozí. Ale bývalo by mi v tu chvíli nevadilo ani kočičí. Opět jsem se neuspokojil. Maso to sice bylo, ale takové divné. Chutnalo to výborně, ale zakousnout se do toho nešlo. Království za biftek.Následovalo pár pivek a hurá spinkat.Den 10. Livaniana - PaleohoraRáno po 8:00 opouštíme tavernu Nikos. Ještě před tím však uvažujeme o změně plánu. Jedeme zpět do Chora Sfakion, protože jinam se odtamtud jet nedá a v přístavu konzultujeme dosavadní informace. Loď do Sougie sice jede už teď, ale v Agia Roumeli čeká několik hodin a do Sougie doráží až někdy po 17:00. To je pro nás naprostá ztráta času. Co bychom asi tak dělali několik hodin někde na pláži? A ještě s turisty, kteří budou Samari považovat za životní zážitek a sami sebe za Messnera. Na to opravdu nemáme, takže potvrzujeme změnu plánu. Z Chora Sfakion jedeme do Chanie a prohlížíme si historické centrum.Žije to z historie, první řada domů hezká, druhá ještě tak trochu a pak vybydlené domy, opadaná omítka, zatlučená okna.A spousta taveren. Nepřátelští nahaněči, každý má super nabídku pro naší Viktorku, pořád nás někam tahají. Že super nabídka pro Viktorku je dražší, než byla předchozího dne večeře pro nás všechny, jim je úplně fuk. Kromě toho je to na nás moc civilizované. Jak vypadá našestolování v nóbl restauraci je popsáno dále. Ale stručně bych to shrnul tak, že mne nebaví přemýšlet nad tím, k čemu je jaký příbor, když vše jde sníst lžící, co je to za skleničku, že mám pocintané tričko a zda se někdo nebude pohoršovat nad občasným krkáním. Kromě toho Viktorku baví dělat na stole zakázané loužičky z džusíku a v nestřežené chvíli je pak různě spojovat a tahat po celém stole a tam měli všude ratan, kterým by to proteklo nebo ubrus, který to nasákně. No prostě nic pro nás.Opouštíme tedy Chanii a jedeme zpět na jih. Do Paleohory je to kousek, v 15:15 jsme již na pláži. Tedy jsme - stojíme s džípem na hlavní asfaltové cestě cca metr a půl od rekreantů, kteří se pečou na sluníčku a koukají na další kvanta stejně se smažích spolurekreantů. Když je tak vidíme, opět nám na mysli vytane citron, zácpa a zaražené prdy. Kromě toho je to tam samý barák. Rychle pryč. Směrem na východ se táhne jakási polní cesta, tak jedeme po ní. Na konci konečně narážíme na nějaké rozumné místo. Je tam soustava asi tří hezkých písčitých pláží a kromě pár jedinců tam nikdo není. Občas jsou tam i lidé bez. Potěšeni se svlékáme a jdeme si zaplavat také. Než stačíme dojít do vody, objevuje se jakýsi muž středního věku a naznačuje něco o plavkách. Podle gestikulace chápeme, že buď se musíme obléci nebo jít na část vyhraženoui pro nudisty, která je až za provazem vedoucím přes celou pláž.Omlouváme se, sbíráme věci, přesunujeme se asi tři metry za provaz, muž souhlasně kývne hlavou a my se můžemekoupat. Inu, pořádek musí být.Stmívá se a my začínáme řešit spaní. Do Paleohory v žádném případě. Kromě toho, že nás nezaujala, se nám i strašně nelíbí. Po cestě narážíme na kemp a zdá se nám to jako vhodná alternativa. Domlouvám se tedy se správcem a chceme přespat. Takže to máme dvě osoby, jedno dítě, auto, stan .. Ne počkat, my stan nemáme. Vy nemáte stan? Tak jeden karavan… My nemáme karavan. Dobrá, tak tedy půjčovné za stan …. Ale my nechceme půjčit stan. V ten okamžik dotyčný zvedá hlavu. Opakuje všechno, co nemáme nebo co nechceme a ujišťuje se, že pochopil správně. A kde budete spát? Na zemi. No to jo, ale pod čím? Ukazuji mu oblohu, mluvím o hvězdách. Konečně pochopil. Usmál se a poslal nás dál. Parkujeme auto na vhodném místě a jdeme do blízké taverny. Pohledná blond servírka štíhlé postavy je z Holandska. Pracuje tu již 6 let. Zajásáme a chystáme se z ná tahat nějaké rozumy o okolí a okolních krásách. Marně. Za těch 6 let prý nebyla dále, než na několik kilometrů vzdálené pláži, ze které jsme přijeli. Každý jsme nějaký.Konečně ochutnávám víno. Není špatné, takové lehké. Po druhé půllitrové karafě však zjišťuji, že obsah alkoholu má stejné, jako to naše. No pivko si asi už nedám. Po tmě roztahujeme karimatky a uléháme k pokojnému spánku.Den 11. Paleohora - ElafonisiV noci se ukazuje, že pokojné bylo jen usnutí. Po půlnoci se zvedl vítr podobný vichřici a začal zajímavý kolotoč. Rozepnout spacák, zapnout spacák, rozepnout, zapnout, rozepnout …Venku bylo vedro jak ve dne a ve spacáku se nedalo být. Zároveň foukal tak velký vítr, že z rovné země v kempu sbíral listí, písek a větve a ohromnou silou nám to hnal do spacáků a do hlav. Děsná noc. Když jsme se dobře zavřeli včetně hlav, bylo to v pohodě. Ale zase jsme po několika minutách byli úplně vaření. No a když jsme se rozepnuli, tak ten prach a to listí se báječně lepilo na naše mokrá pyžama, krky, vlasy.Ráno jsme každý vyklepali ze spacáku kyblíček písku, druhý kyblíček vyklepali z vlasů a pyžam, vybrali ze spacáků zapíchané větvičky, osprchovali se, nasnídali a vyrazili dále. Už ani nevím, co bylo v plánu, ale my se rozhodli, že návštěvu Sougie nevynecháme, jen tam přijedeme odjinud. Takže sedáme do auta a v 9:15 sedíme v Sougii v taverně, pochutnáváme si na kávě a kocháme se výhledem. Sougia je nádherné místo, moc se nám tam líbí. Jen škoda, že nepřestal ten vítr. Taverna je chráněná, ale vidíme, jak z přílehlého kaňonu, který na pláž ústí, vítr žene v pravidelných intervalechohromná oblaka prachu. Původně jsme chtěli jít na Lissos, ale vítr je tak velký, že se bojím s vyrazit s Viktorkou na zádech.Lissos tedy zavrhuje a ještě chvíli se kocháme. Lodí to dále na západ už nejde, tak se vracíme zpět k Paleochoře.Jedeme jinou cestou, času je dost, Viktorka spí a tak zase sjíždíme z asfaltky. Cesta nás zase vede prudkými serpentinami a docela hezkou krajinou. Opět mám strach, ale z jiného důvodu, než před tím. Na větrných místech jedu i po rovině s mírně natočeným volantem, protože vítr se nás snaží sfouknout pryč z cesty. Nebezpečné jsou i výjezdy ze zatáček, protože jsme se několikrát dostali z bezvětří přímo do takového větru, že jsem měl strach o to, co to s námi provede. Takže vždy přibrzdit, pomalinku vystrčit čumáček a zase jet normálně. Bohužel, ani nemohu moc fotit, protože mi nejdou otevřít dveře od auta. Vítr je silnější. No pořád lepší, než kdyby nešly zavřít.K Paleochoře sjíždíme zajímavým údolím, které je zakončené průjezdem přes zelení zarostlé skály. Opravdu pěkné. Paleochoru jen projíždíme a pokračujeme dále k Elafonisi. Krajina je relativně nezajímavá, po tom, co máme za sebou, nám přijde taková fádní a šedivá. A nebyli bychom to my, kdybychom si zase nepřipravili nějakou specilitu. Opouštíme silnici a opět se po prašné cestě ženeme z hřebene přímo dolů. Pár serpentin, minulých cca 10 km obtížně průjezdných i pro džíp a koho na ní nepotkáme. Mladý pár s Yarisem. Stojí přímo v zatáčce a vesele juchají okolo auta. Pomoc nechtěli, tak jsme to dál nekomentovali. Ale pokud jejich myšlení je opravdu takové, že se s Yarisem vydávají do podobných dobrodržuství, tak je čeká zajímavá cesta nejen následujích deset kilometrů, ale i celým životem.Sjíždíme k Elafonisi, je odpoledne. Nejdříve hledáme ubytování. Trochu se bojíme cen, ale hned napoprvé nacházíme ubytování v palmovém komplexu, máme samostatný bungalov s ledničkou a je tam naprostý klid. Jsme celém komplexu téměř sami.Po ubytování se jdeme svlažit do moře. Všude se o Elafonisi píše v superlativech, tak jsme plni očekávání. A je to pravda. Eleafonisi je opravdu vynikající místo. Alespoň pro Viktorku. Chodí po pás ve vodě, nejsou tam vlny, voda je teplá, hraje si tam s ostatními dětmi. S námi dospělými je to horší. Všude kvanta lidí, lehátka, slunečníky a nepříjemně často je tam slyšet češtinu. Zaplavat se tam pořádně nedá, nebaví nás se trmácet takovou dálku do hluboké vodu. Plácáme se tedy v Viktorkou na břehu, stavíme hrady a užíváme si klidného podvečera.Večer znovu trávíme v taverně a opět popíjíme vínko. Dvě amfory jsou jako nic, náš bungalov nacházíme relativně bez problémů. Usínáme s pomyšlením, že máme za sebou další hezký den.Den 12. ElafonisiMáme oproti plánu nějaký náskok a tak se rozhodujeme být ohleduplní a milující rodiče a zůstáváme ještě na Elafonisi. Ráno si uděláme výlet několik kilometrů ke klášteru Moni Chrisoskalitissas.Takové jednoduché a trochu přímočaré muzeum pro turisty. Ale ve své době to muselo být opravdu hezké. Veřejné prostory mne moc nezajímají, rád bych viděl to, v čem tam opravdu žijí. To mi nikdo neumožní, takže čekám u auta a bavím se pozorováním turistů. Zrovna vedle nás parkuje nějaký Accent. Kromě vystupujích Čechů mne udivuje ještě způsob, jakým někdo opravil škrábanec na blatníku. Asi 40 cm dlouhý šrám na bílém plechu je zamalován červenou barvou. Vracíme se zpět na Elafonisi, projíždíme přecpané parkoviště a přes drobné skalní útvary se dostáváme až skoro na pláž. Vystoupíme a co nevidím a neslyším? Vedle nás parkuje bílý Accent se šrámem na blatníku, okolo pobíhá hysterická ženská a řve na dítě, že jejich táta je úplný kretén, že ho má plné zuby, že je neschopný a kde že vlastně je a že už jim zaseněkam odešel a že nemůže najít klíče. Děcko vyděšeně kouká a matka to celé zakončí tím, že práskne kufrem a prohlásí, že doufá, že ten debil nenechal klíče někde uvnitř. Ano, potkat Čechy na dovolené je opravdu prima. S tou dovolenou jako katalyzátorem vztahů mají psychologové pravdu.Martina je s Viktorkou a já se jdu projít. Přejdu vodní předěl mezi pevninou a malým ostrůvkem a vidím informační cedule.Začíná tam chráněná oblast Elafonisi, které je unikát, je zařazená do Natury a je tam řada endemitů a vzácných zvířat. V domnění, že se jedná o kratičkou procházku, se vydávám po stezce. Je to tam opravdu hezké. Je to vlastně poušť z písečných dun porostlá suchomilným rostlinstvem a občas proložená nevelkou skálou. Cesta je úchvatná, protože na levé straně je bílá poušť a na pravé rozeklané skály s tunely i ostrými vysokými výběžky. Zaujat krásou a jdu a jdu a začínám přemýšlet, zda jsem opravdu udělal dobře, že jsem vyrazil jen v sandálech a plavkách. Slunce nemilosrdně pálí, je vedro, nemám ani vodu, ani klobouček. Přesto mi to na konci ostrova nedá a šplhám po skále nahoru ke kostelíku, kde je nádherná vyhlídka na celé Elafonisi. Opět sestupuji a po druhém pobřeží, které je pro změnu tvořené jemným bílým pískem a mělkou vodou, se vracím zpět. Byl jsem pryč déle než hodinu aMartinu to rozhodně nepotěšilo. Ale alespoň neřve jak ta ženská u auta.Procházku jsem přežil ve zdraví, holky také a okolo poledního se rozhodujeme dospat naše spánkové dluhy. V podvečer ještě jednou navštívíme pláž. Není tam už skoro nikdo. Beru si brýle a šnorchl a zkouším šnorchlování i tady. Zprvu pod vodou nic nevidím, ale když se rozkoukám, tak si všímám různých podivností. Dvě malé černé tečky, jako korálky, asi 3 milimetry od sebe. Když to chci prozkoumat, vynoří se z písku asi 20 centimetrů dlouhá ryba, poodpluje pár metrů a zmizí. Prostě si lehla na písek, zavrtěla ploutvemi a zmizela. Už jsem ji nenašel. A druhá zvláštnost byla malá rybka podobná rejnokovi. Měla asi 5 cm v průměru a barvu písku, takže na první pohled nebyla vidět. Zmizela mi úplně stejně jako ta první ryba.Večer už byl stejný jako ten předchozí – taverna, víno a spát.Den 13. Elafonisi - PhalasarnaOpět jsme naprosto fit a připraveni na nové zážitky. V 9:00 jsme už zase na cestě. Jedeme po západním pobřeží a naším cílem je Falasarna. A tady už nevím, co psát.Cesta úžasná nebyla, panoramata také ne. Tuctové plazení se po asfaltce, občas výhled dolů ze svahu na malé, vzhledem k lokalitě pod silnicí nezajímavé pláže, všude spousta skleníků. Po cestě mnoho náklaďáků, stavby, nepořádek. Opravdu jsme dojeli až na Falasarnu a v 11:00 už jsme byli ubytovaní v penzionu Panorama, přímo nad hlavní pláží s výhledem na celý záliv. Bylo to takové neutěšené, záliv působil spíše odpuzujícím dojmem, taková zemědělská oblast. Skleníky a olivy, ve stráni sem tam barák, jinak pusto a prázdno.Na pláži pár slunečníků a lehátek a asi uprostřed rovné plochy mezi mořem a začínajícím svahem dve dřevěná občerstvení. Ohromná plocha za nimi pak připomínala smetiště. Barely, prázdné kontejnery, špína .. Jen pro zajímavost jsme se došli podívat až na pláž, ale nelíbilo se tam nikomu z nás. Ale hotel měl úžasnýbazén, takže, ač jsme proti tomu a nikdy bych nevěřil, že toho budu schopen, jsme strávili celé odpoledne a podvečer u bazénu. Byli jsme tam většinou sami, voda byla čistá a teplá a část bazénu byla pro děti.Já i Martina máme takové tušení, že tam se Viktorce z celé Kréty líbilo nejvíce. Jen odpoledne jsme to zpestřili malým výletem do Kissamosu a podívat se, jak jezdí lodě na Gramvoussu, ale to nestojí ani za zmínku.Večer jsem si zase chtěl dát maso. Prý budu spokojen. Nakonec mi přinesli nějaký kousíček masa na kosti. Chuťově špatné to nebylo, ale zakousnout se do toho také nešlo. Sedíme na terase, myslím na řízek z krkovičky a napájíme se pivkem z ledničky. Penzion je hezký, ale ty klimatizace jsou prokletí. Pořád to hučelo a hučelo a nedalo se spát. Za celou dobu, co jsme byli na Krétě, nás nenapadlo klimatizaci ani zapnout, natož s ní spát. Starší Němec s mladou dívkou vedle nás nás ujistili, že to mají jen na chvíli na vychlazení pokoje, ale že to vypnou. Opravdu to udělali. Ale ti další vedle nás se k tomu neměli. Ve tři ráno to znovu zapli. Všechny nás to probudilo. Vzpomněl jsem si, co jsem zahlédl při cestě do pokoje, vyšel na chodbu a v sebeobraně jim vypnul pojistky. Klidným a ničím nerušeným spánkem jsme spali až do půl deváté.Den 14. Phalasarna - HeraklionNáš poslední den. Máme v plánu ještě Gramvoussu a pak cestu do Heraklionu. Vyrážíme po deváté hodině, v deset jsme již na cestě vedoucí až na konec výběžku.Opět nastává klasická dopravní situace, kdy se turisti s osobními auty hrabou po rozbitých a nezpevněných cestách. Ale nejsou zde téměř žádné zatáčky a serpentiny, takže jejich neštěstí se soustředí jen a jen na projíždění přes kameny a díry. Většinou jsou tak zaujatí svým výkonem, že si nevšimnou, že je někdo dojel. Vrcholem všeho bylo, že hned na začátku se nás jeden rozhodl blokovat. Prostě se rozhodl, že nás před sebe nepustí. Asi nechtěl jet v prachu, nevím. Byl to debil. Dokonce ani to blokování nesvedl a po dvou minutách jsme daleko před ním. Celá cesta nám trvá asi dvacet minut, ale je pravda, že předjíždíme i některé jeepy. Ale u těch si cením toho, že si půjčili alespoň přiměřené auto.Nahoře zaparkujeme, Martina se jako první činnost vrhá do souboje s jakousi kozou, která jí chtěla uzmout tyčinku pro Viktorku a já jsem rád, že nejsem v naší rodině jediný, kdo hájí náš kus žvance.Opět mám Viktorku na zádech a scházíme dolů k laguně. Shora to vypadá moc hezky. Vzhledem k počtu lidí a celkovému vzhledu zátoky se rozhodujeme ji obejít na druhou stranu. Jdem po velkých kamenech, přeskakujeme vodní jezírka a začínáme našeho rozhodnutí litovat. Nepořádek, špína, vrcholem všechno je hromada napůl spálených odpadků. Všude asfalt. Ani se nezouváme, nekocháme a jdeme dál. Nikomu z nás se tam nelíbí. Chceme se vrátit co nejkratší cestou, což je přímo přes nějaký kanál, kterým tam jezdí rybářské loďky. Máme batohy, foťák a další věci, které nechceme namočit. Svlékám se, přenáším Viktorku, Martina jde sama. Pak se znovu vracím pro naše věci a přenáším i je. Chvilku přemýšlíme, že bychom se mohli usadit na té původní straně, kudy jsme přišli, ale špína v písku, který byl smíchaný s plasty a střepy, nás definitivně odradila. Znechuceni a zklamáni opouštíme Gramvoussu a vydáváme se na cestu do Heraklionu, odkud nám v noci odlétá letadlo.A poslední fotka asi mluví za vše.Vzdálenosti a silniceCelkem najeto 1600 Km, více než polovina nezpevněné horské a pobřežní cesty.DetailyTrasa – hlavní body, přes které jsme jeli. Seznam nezahrnuje většinu pěších túr. Itinerář zachovává opravdové pořadí, ve kterém jsme jednotlivé body projížděli.SeznamHeraklionPalekastroHohlakiesKato ZakrosXerokambosZirosGoudourasKalo NeroAnalipsiMakrigialosKoutsourasStavrochoriOrinoThryptiPapadianaPachia AmmosIstroPrinaKritsaAvdeliakosKoprakiLasithi PlateauKiminakiEmbarosKato KastelianaTsoutsourosAhendriasEthiaMourniaParanymfiPlataniasKato KapetanianaKoumasaBeach TrypitiLendasKali LimenesTymbakiLagolioKamaresZarosGergeriNida PlateauPsiloritisGergeriZarosKamaresPlatanosAghios ParaskeviOrneNea Krya VrysiKato SaktoruiaAgroulesBeach AmoudiLefkogiaDamnoniPlakiasSelliaKato RodakinoFrangokasteloHora SfakionAnopoliPachnesAradenaLivanianaAnopoliHora SfakionHaniaPaleohoraSougiaPaleohoraElafonisosPhalasarnaGramvousaHeraklion